12. Čtvrtek, 20. srpna - druhý den expedice

 
Dlouho spíme, přes den je totiž strašné horko. Kdyby aspoň větřík zavál. Ne. Slunce, mušky, komáři, hovada. Kluci točí, my se balíme, ale vyrazíme asi až kolem šesté odpoledne. Stejně je světlo až do půlnoci.

Naším cílem (který se stejně neustále mění podle aktuálního stavu Rusi, sil, možností a stavu vody) je dojít až k Vymskému jezeru a cestou zmapovat a natočit všechny (tři) lágry, které nám cvrnknou do nosu. Čeká nás asi 20, resp. 40 kilometrů (cesta zpět) a máme na to 7 dní. Ve čtvrtek nás major odveze na člunech do Kurejky, kde se nalodíme na parník Blizňak, kterým doplujeme až do Turuchanska.

Vskutku vyrážíme až v podvečer. Jednou falešně pro kameru úplně na druhou stranu (zapamatujte si, že film je jedna velká lež!!!!!), pak už opravdu na trať č. 503.

Cesta k první lokomotivě a k depu nebyla dlouhá, cca 3 kilometry od Jermakova pohodlnou pěšinkou.

Depo je nádherná stavba, byť o tom dnes už svědčí převážně jen její konstrukce. Ale i z ní je patrná mistrovská tesařina.

Je možné, aby něco takového postavili vězňové „laici“? Z vyprávění víme, že zrovna do lágrů na strojce 503 posílali vybrané odborníky, ale to by museli zatknout snad všechny tesaře v moskevské oblasti.

Z depa jsme si ještě odskočili natočit ony dvě „ztracené“ lokomotivy a ceduli, která upozorňuje na nebezpečnou zónu - prý se tu v 70. letech prováděly podzemní atomové výbuchy.

Pak už jsme pokračovali dál po trati, resp. jen po zarostlém náspu. Částečně byla cesta projetá (snad Kazancevem?), částečně však museli nastoupit hoši s mačetou. Tempo jsme měli celkem svižné i s batohy na zádech. Nic jiného nám ani nezbývalo. Ono totiž když jsme se zastavili, slétli se na nás komáři (ty teď zakoušíme úplně nejvíc za celý náš dosavadní pobyt v tajze) a některým z nás oděným v gore-texových bundách, které v horku chladí, byla i v tom strašném parnu ukrutná zima.

Snad to bylo tím zběsilým tempem, snad objevitelskou extází, že jsme lehce sešli z cesty (náspu) a ne a ne najít lágr Barabanicha. Po chvíli motání zpestřeném ohromnými nalezišti borůvek a brusinek, zorientovali jsme se podle jezírka-močálu, rozbili tábor, nanosili dříví, rozdělali oheň, bramborovou kaši z prášku uvařili, z komárů se div nezbláznili a kolem jedné hodiny ranní (už začalo pomalu svítat) ulehli jsme do stanů a prožili tak první noc sami v divoké tajze, s medvědy za každým stromem.

Velké přiznání nástěnkářky: Ano, v noci z 20. na 21. srpen 2009 spala jsem ve stanu poprvé po dvaceti (!!!) letech. Očekávala jsem šílené alergie, zlomenou páteř, útok medvěda a komárů, ukrutnou zimu. Nic z toho! Doporučuji stan do každé rodiny.

zapsala Marta