13. Pátek, 21. srpna - třetí den expedice

Náš tábor dělí od lágru jen rybník (zdroj pitné vody – ani se nepokoušíme ji nějak převařovat, pijeme i s bakteriemi a chaluhami). První, na co jsme v Barabaniše narazili, byla jakási psí zóna, v níž dozorci chovali své čtyřnohé pomocníky (dle vzpomínek vězňů nemilosrdná, agresivní zvířata). Celkem 14 budek, u některých se povalovaly ještě i řetězy a dokonce i misky, kousek od nich stál domek pro stráže.

Celý prostor lágru je neuvěřitelně zarostlý, takže i když pár metrů od sebe stojí několik baráků, musíte se hodně snažit, abyste je nepřehlédli. Nejprve jsme prozkoumali celkem zachovalý barák pro dozorce – že to není barák pro vězně napoví rozčlenění na několik menších místností s nary (patrové palandy nad sebou) max. pro šest lidí – vojáků.

Zkušený náčelník Štěpán hned věděl, kde hledat. Neohroženě sáhnul do kamen na chodbě a už vytahoval jeden poklad za druhým. Dopis jednomu z dozorců od jeho milé, ve kterém si mu stěžuje, že jí nechodí žádné dopisy, ať se poptá, kam že se ztrácejí. A přeje mu vše nejlepší do nového roku...

Dále jsme našli násadu k perku na psaní, lahvičky od léků, vajgly od bělomorek, zrezivělé klíče, krabičky od sirek s losem na obrázku atd.

Jak už jsem řekla, barák měl několik menších místností a stál jako první v řadě baráků. Ty ostatní však už byly jinak „typizované“ a evidentně byly pro vězně. Jsou vždy rozděleny na dvě identické, jen zrcadlově převrácené části.

Zde detailní popis jedné části domu: Boční vchod s minipředsíňkou, ve které stála dřevěná vědra na vodu. Odsud se vstupuje přímo do hlavní (a jediné) místnosti s cihlovými kamny uprostřed a patrovými postelemi podél stěn. V místnosti jsou hned u dveří uměle vyčleněny dvě místnosti, které zřejmě sloužily jako šatny? Viz věšáky na stěnách.

V baráku byla elektřina, leckde jsme narazili ještě i na vypínače a od stropu visící šňůry s objímkami na žárovky. Stěny byly vybíleny vápnem a pod stropem dokonce vyzdobeny pásem s ornamenty – válečkem, podlaha byla prkenná.

Podle postelí jsme vydedukovali, že v místnosti žilo 40 lidí, v celém baráku tedy 80 vězňů. Na dveřích jednoho z baráků jsme našli nápis psaný tužkou: „21. května 1953 byl den osvobození na (?) 200 lidí“.

U dobré poloviny baráků se již provalila střecha. To v podstatě znemožňovalo jejich důkladnější prozkoumání.

Tam, kde střecha ještě stojí, nás však čekaly opravdu zajímavé nálezy. V objevovatelské euforii pronikali hoši, zvláště pak Martin-matros a Jarda-vrač, do všech koutů baráků, dokonce i na půdy.

No a z jedné takové půdy snesli nějaké režné plátno, snad pytel od mouky, s jakž takž rozpoznatelnou malůvkou, resp. se skvrnami od olejových barev smíchanými s prachem. Zřejmě si někdo (vězeň, dozorce, lékař?) krátil dlouhou chvíli malováním. Při bližším ohledání (použila jsem větvičku s březovým listím) se však z pod nánosů prachu vyloupla kopie naprosto konkretního obrazu. Věřte nevěřte, najednou tam seděli tři bohatýři na ohromných koních a hleděli do dáli.

Ano, před námi ležela kopie velmi známého obrazu V. M. Vasněcova (1848-1926) „Bogatyrskaja zastava“, někdy také uváděn název „Bogatyri“ (Bohatýři) a mezi lidem se ujal doslovný titul „Tri bogatyrja“ (Tři bohatýři) z roku 1898! Stáří kopie odhadujeme na minimálně 50 let! Originál visí v Treťjakovské galerii a jeho reprodukce se vyskytují téměř v každé knize o ruském výtvarném umění. Naše kopie byla lehce neumětelská, resp. budila dojem, že byla malována po paměti, bez předlohy. Nejprve byl načrtnut obrázek tuškou, s propracovanými obličeji. Velké plochy pak byly i vymalovány. Nález jsme odevzdali Alexejovi Babímu v Krasnojarsku (ředitel tamní pobočky Memorialu), tak uvidíme, co se podaří ještě odkrýt, zachránit, zrestaurovat...

Vedle baráků pro vězně jsme objevili několik polorozpadlých kůlen, baňu (lázně), latríny, truhlárnu, nemocnici, baráky s výdejovými okénky, ale dokonce i klub s podiem!

A také karcer. Trochu zastrčený domek s malými zamřížovanými okny, ve vnitř chlad, tma a čtyři malé cely – samotky. Sem zavírali vězně za sebemenší provinění, nechávali je tu o hladu, mrznout... Dvě cely byly dokonce úplně bez okna, jen tmavá studená kopka. V celách zůstaly i kýble, do nichž vězni konali svou potřebu..

Zjistili jsme, že za lágrem je hned další, v podstatě kopie. Podle informací od Kazanceva a Marije Mišečkyni by mělo jít o ženskou zónu.

ELEKTRÁRNA
Asi sto metrů za hranicemi zóny pak stojí ruiny obrovské stavby – bývalé elektrárny. Zvláště působivá byla její podzemní část s kotli, trubkami, kolejnicemi a dalším roztodivným vybavením.

Martin Ujfi historik odborně změřil a zakreslil barák dozorců i vězňů a také korekci (= karcer), Štěpán načrtnul půdorys celého objektu, třídili jsme nalezené předměty, kluci natáčeli – strávili jsme v lágru dobrovolně celý den, občas jsme prchli před komáry na samotku nebo k dozorcům.

Do tábora jsme se vrátili až kolem 22. hodiny, rychlá večeře, spát se šlo kolem jedné hodiny ráno, no a za půl hodiny už zase svítalo. Ovšem to my už jsme neviděli.

ZDRAVOTNÍ OKÉNKO
Jako první onemocněl pan doktor Jaroslav z Luhačovic. Ano, náš vrač chytil lehkou rýmečku, která mu ovšem přeci jen dávala trochu zabrat, a postupně nakazil několik dalších účastníků expedice.