14. Sobota, 22. srpna - čtvrtý den expedice

 

Ráno, resp. zase kolem poledne, jsme sbalili tábor u lágru Barabanicha a vydali se na celodenní, asi osmikilometrový přesun k řece Barabanicha.

 

Tajný lágr

 Zhruba po třech kilometrech po zarostlém náspu nás elektrické vedení nasměrovalo k „tajnému lágru“, ve kterém podle Kazancevových slov nikdo nebyl dobrých 15 let. Proč tajný, nevíme, ale je pravda, že baráky vězňů byly mnohem bytelnější, měly zamřížovaná okna, což bylo v lágrech vlastně zbytečné (nebylo kam utéct), železné dveře a ještě mříže, mnohem skromnější vybavení.
 

I objevený karcer (samotka) vypadal mnohem ponuřeji a zoufaleji než ten v lágru Barabanicha – skoro všechny cely byly bez byť miniaturního a zamřížovaného okýnka (zvenčí ovšem karcer vypadá jako příjemný a bytelný srub...). Navíc kromě samotky bylo v lágru ještě jedno velké vězení. Karcer

 

Alexandr Snovskij – bývalý vězeň v lágrech „strojky 503“ popisuje ve své čerstvě vydané knížce vzpomínek „Выжить и помнить“ (Přežít a pamatovat si, Krasnojarsk 2009) jakýsi штрафнoй лагерь (tábor za trest, trestný tábor) hluboko v tajze, kam posílali vězně za nějaké provinění. Snovskij popisuje, že sotva vyčerpaní dorazili do lágru, přečetli jim na nástupu rozsudek smrti pro několik vězňů, kteří se pokusili o útěk.

 

Lágr byl zřejmě zcela soběstačný. Objevili jsme pekárnu, prádelnu, dokonce holičství. Zřejmě se tu také pracovalo s chemikáliemi či se tu nějak zpracovávaly kožešiny - svědčí o tom různé desinfekční místnosti, sušičky

 

(Pozn. Štěpán - Je fakt, že na "tajné" mapě od Kazanceva tento lágr, narozdíl od všech ostatních, není vyznačený. Ale díky snímkům z Google Earth jsme o něm věděli již předem, ovšem nebylo vůbec snadné se k němu dostat. Leží téměř kilometr stranou od zbytků náspu, ze kterého je kvůli porostu a tajze viditelnost maximálně pár desítek metrů do strany. Navíc nám toho dne zkolabovala GPSka, takže jsme se prostě v jeden okamžik rozhodli vydat kolmo do tajgy a pátrat po zbytcích elektrického vedení, které, narozdíl od náspu, vedlo až k táboru.

Zbytky barákuPo půlhodině průchodu neprůchodnou divočinou jsme byli odměněni nálezem první ruiny.

A pak už to šlo jak jsme to znali z předchozího lágru – za chvíli nález druhého baráku, ostnatých drátů, samotky a dokonce i takřka neporušené strážní věže. Jenom vše bylo natolik zarostlé, že jsme se radši všichni drželi pohromadě – pravděpodobnost ztráty orientace a zabloudění byla poměrně vysoká.)

 

V areálu lágru nacházela se také jakási bizardní lovecká chata, resp. si ji někdo předělal pro tyto účely z bývalého baráku. Na trámech visely mrtvé ulovené veverky, pod oknem stál pracovní stůl s různými proprietami, jakoby si někdo jen odskočil od práce a každou chvíli se měl vrátit. Našli jsme noviny z 80. let a na zdech byl vyrytý letopočet 1992.

 
Později nám Kazancev vysvětlil, že ještě dlouho po zrušení stavby a lágrů, pracovníci spojů udržovali telefonní vedení, a tak si tu dohlížející nešťastník musel vybudovat přeci jen něco útulnějšího, než je vězeňský barák. A samozřejmě pak tento "lepší domek" využívali i mnozí lovci.

 

Počasí je stále parné, což přeje komárům, mašce a gnusu. Nelze stát a odpočívat, musíme se pořád hýbat. Kluci ještě natočili pár záběrů a vyrážíme dál.

 

Vrátili jsme se na násep a na něm se prodírali houštím, přelézali stromy, obcházeli močály a přecházeli přes šest dřevěných polorozpadlých mostů, až jsme asi po šesti kilometrech dorazili k mostu největšímu. Krásný dřevěný most na betonových pilířích, 13,5 m vysoký a 50 m dlouhý. Pod ním teče řeka Barabanicha a všude kolem je tajga.

 

Před mostem přímo na náspu jsme rozbili náš poslední základní tábor. Z něj budeme vyrážet do okolí. Jsme jakž takž ve volném prostoru a ne uprostřed houštin, takže komárů se zdá být méně, přesto jsme rozdělali hned tři ohně – jeden hlavní na vaření, další dva jako protikomáří a protimuší. Základní tábor č. 2

 

Pauzy
V průběhu pochodu od lágru Barabanicha k řece Barabanicha (asi 8 km) nás nejvíc mučil právě hmyz. Pokud člověk jde, byť s plnou polní, tak to jde, i když se prodírá houštím, plete nohama a převažuje ho batoh. Jakmile se ale zastaví, je to k nevydržení. Často jsme o těchto pauzách (způsobených např. vyhledáváním vhodných filmových záběrů) chodili po náspu sem a tam kolem batohů, zpívali dávno zapomenuté songy 80. let a vlastně jsme si vůbec neodpočinuli. Heslo pro přežití zní NEZASTAVOVAT SE!

 

 

 

cz en pl ru