15. Neděle, 23. srpna - pátý den expedice

Dnes se hoši vypravili po kolejích do přilehlých lesů (viz Štěpánův příspěvek) a já – hrdinná nástěnkářka – střežila jsem tábor a starala se o oheň! Přezpívala jsem tak tajze celý svůj repertoár, od operních árií po revoluční písně. Nejvíce se asi všem líbila československá hymna, to usedalo ptactvo na zábradlí mostu a dojatě naslouchalo.

Jistě si teď, milý čtenáři, říkáš, zda se ta nástěnkářka nebála být sama v té širé tajze? Ech, kdeže! Není to jen tak obyčejná nástěnkářka, je to nástěnkářka hrdinka. A taková se v tajze mezi medvědy vůbec nebojí. Nebo jenom trochu. Teda trochu víc, takže ke slovu přišly naše skvělé petardy. Domluvili jsme se, že když zazní jeden výbuch, znamená to, že se něco děje (např. nástěnkářku ohrožuje medvěd). Když ovšem brzy poté zazní druhý výbuch, vše je v pořádku a nástěnkářka si jen tak z dlouhé chvíle pohazuje petardy do volné přírody. Při nácviku těchto výstražných znamení jsme ale bohužel vypotřebovali všechen pirotechnický materiál, takže jedinou ochranou této mladé ženy byl zase jenom její (mírně falešný, ale o to procítěnější) zpěv.

Večer kluci rybařili pod mostem v Barabaniše a dokonce i něco ulovili! Takže jsme povečeřeli čerstvé rybky, teda samozřejmě tepelně upravené na jednom z našich tří ohňů. Tak zlé to s námi ještě není, abychom syrové maso pojídali.

VÝLET PO KOLEJÍCH
zapsal Štěpán
Dnešní den jsme pojali jako odpočinkový, jehož heslem bylo “žádné lágry“! Měl jsem obavy, že v případě návštěvy třetího lágru ve třech dnech by mužstvo mohlo začít projevovat jisté známky nespokojenosti. Vypozoroval jsem totiž, že ne každý sdílí mé nadšení z prolézání ostnatých drátů, zbytků vězení, latrín... A tak jsme se vydali na pochod po vedlejší trati vedoucí k lomu, která v půlkruhu o délce necelých tří kilometrů obchází hlavní trať v okolí mostu přes řeku Barabanicha, kde jsme rozbili náš základní tábor.

Zatímco severnější odbočku k vedlejší trati jsme předchozí den při pochodu k mostu vůbec nezaregistrovali (zarostla a „utopila“ se v bažinách), jižní napojení jsme objevili snadno. V těchto místech totiž zůstaly zachovány koleje a dokonce zbytky výhybky (na celém úseku hlavního náspu byly kolejnice vytrhány, údajně v 60. letech pro potřeby železnice z Dudinky do Norilska).

V jednom místě v podrostu se tedy náhle objevily koleje na trouchnivějících pražcích a mířily kamsi do zarostlé tajgy. A my jsme se po nich nadšeně vydali. Chvíli jsme se prosekávali mačetou, chvíli si zas užívali poměrně pohodlné chůze po úsecích zarostlých jen mechem.

Chlapci od filmu se věnovali natáčení – přeci jen koleje jsou pro film o železnici, byť zaniklé, poměrně důležitým objektem. A tak Šimon vymýšlel dlouhé záběry, při nichž musel Lukáš procházet skrz stromky a objektivem sledovat ubíhající kolejnice. Takové záběry zvlášť ocenili naši věrní soudruzi z řad bodavého hmyzu, neboť mohli v klidu usedat na ruce a obličej kameramana a do sytosti hodovat.

Točili a fotili jsme i detaily mechu a kolejí. Vyhlásil jsem žertovnou soutěž o to, kdo najde nejstarší letopočet na koleji. Vyhrál pan Jarda z Luhačovic, který objevil rok 1902. Ano, železnici sice vězni budovali v 50. letech, ale vzhledem k bezvadně fungující sovětské ekonomice byly stavitelé nuceni používat staré, vyřazené koleje posbírané po všech koutech Sovětského svazu, tedy i dřevní výrobky carských železáren. (Na jiných úsecích trati Salechard – Igarka jsou k vidění i koleje z 19. století a také vagóny a kolejnice německé výroby, které ze skončily jako válečná kořist.)

V některých místech, na úbočí u říčky, se násep zcela propadl a koleje tam nyní visí ve vzduchu. Hezky zachovalý byl dřevěný mostek přes potůček. Naopak most přes řeku Barabanichu je na této vedlejší trati stržený a museli jsme brodit. Vzhledem k nízkému stavu vody to nebyl problém, vlastně jsme říčku přeskákali po kamenech, přesto se však chlapcům od filmu podařilo málem utopit kameru i s natočeným materiálem.

Nikam jsme se nehnali a prostě jsme si užívali příjemného dne bez lágrů. Jarda s Martinem Ujfim se snažili objevit stranou u potoka Kazancevovu izbušku, o níž nám major povídal (že tam prý jednou za pár let zajde při lovu), ale nebyli úspěšní. Martin Matros se zas snažil rybařit v říčce, ale též nebyl úspěšný. Já jsem se kochal krásami tajgy a v tom jsem byl naopak celkem úspěšný.

Na severní části objezdu za říčkou za spadlým mostem už byly koleje vytrhány (pokud tam byly kdy vůbec postaveny) a cesta po náspu se místy ztrácela. Sbírali jsme houby (nejlepší jsou usmažené na špeku s pohankovou kaší) až jsme dorazili na hlavní násep, odkud už to bylo jen kousek našemu milému mostu. A to už jsme slyšeli Martin neúnavný zpěv, který spojil monotónní melodii hmyzího bzukotu v tichou symfonii odpolední tajgy...

HYGIENICKÉ OKÉNKO č. 4
Ráno jsme se postupně všichni vykoupali v Barabaniše. Voda je příjemná, malé rybky ani moc neobtěžují, ale... ano, hmyz!
Člověk si pětkrát rozmyslí, půjde-li na záchod. Ale jak tak už přivykáme k životu v divočině, každý jsme si vymyslel nějaké ty vychytávky. Já se například vždy obleču do své dlouhé červené pláštěnky značky Ferinno z obchodu Greensport, a takto chráněná vesele čurám, například. Jenom se u toho člověk trochu zapaří, neb je strašné horko. Chlapci si zase postříkají příslušná místa repelentem a prý to jakž takž zabírá. Tož to já se ale bojím.

zapsala Marta, 17.9.09