16. Pondělí, 24. srpna - šestý den expedice

zapsala Marta, 20.9.09
Časně zrána, kolem poledne, vyrazili jsme po náspu kupředu, směr Вымское озеро (Vymské jezero, dlouhé 6 km, široké do 1,5 km). Jarda s Martinem "Matrosem" s sebou vzali udice, třpytky a jiné rybářské propriety, my ostatní naši klasickou lágerní výbavu (fotoaparáty, kameru, blok, metr, sáčky na nálezy).

LÁGR č. 3
Kousek za naším železobetonovým mostem stranou od náspu nacházel se totiž další (třetí) lágr. Odbočku k němu jsme opět nenašli (zřejmě ji už zcela pohltila tajga), ovšem díky našemu geniálnímu orientačnímu smyslu a fotkám z GoogleEarth nám ani tento lágr neunikl. Jarda s Matrosem, aby se neřeklo, zběžně nahlédli do prvního baráku, ze slušnosti vyfotografovali zbytky plotu s ostnatým drátem a požádali o uvolnění z další obhlídky. Dostali souhlas a vydali se napřed k jezeru s úkolem obstarat večeři.

Všichni nám tvrdili, že lágry jsou v podstatě na jedno brdo, stačí prý vidět jeden a uděláme si jasnou představu. Ne, ne. Na naší krátké trase jsme narazili na tři zóny a každá byla úplně jiná. Vybavení tábora zřejmě podléhalo jakémusi systému - latríny, baně, pekárny a obchůdek byli zřejmě v každém lágru, i když ne v každém námi prozkoumaném táboře se dochovaly zbytky všech výše vyjmenovaných „institucí“.

Ovšem baráky pro vězně a jejich ostrahu se lišily lágr od lágru (podrobněji až na našem novém odbornějším webu k strojce 503). Nejkrásnější domky měli dozorci právě v lágru č. 3. Velký barák byl rozdělen na tři části se samostatnými vchody – verandami. Každá z částí měla ještě předsíň a dvě místnosti pro šest vojáků (troje palandy nad sebou). Dodnes je patrná pečlivá práce tesařů, tu a tam se dochovaly dokonce i zdobné prvky.

Baráky pro vězně v podstatě odpovídaly půdorysu baráků z prvního lágru, jen byly mnohem zachovalejší, byť skoro úplně vybrakované, včetně postelí. Na propracovaných oknech zůstaly listy novin, kterými utěsňovali škvíry. Tak jsme si mohli přečíst o „американцах в Кореи“ (Američané v Koreji) v květnu roku 1952 a další žhavé novinky.

Díky dosud zachovaným „cestičkám“ (přes kuláče po stranách položená prkna jako pražce kolejí, jen bez těch mezer, dnes pokrytá bílým mechem), jsme bez problému našli ostatní baráky, latríny, pekárnu, jídelnu i prádelnu, jen karcer ne.

LOM
Po zmapování lágru č. 3 vydali jsme se za našimi rybolovci k Vymskému jezeru. Cestou jsme se ještě stavili v lomu = jezero + velké hromady písku, odkud zřejmě vězni brali stavební materiál.

Kromě nekonečného množství borůvek a brusinek lemovaly cestu k jezeru i elektrické dráty a sloupy (ať už stojící nebo popadané), močály a občas i nějaká ta medvědí stopa.

VYMSKÉ JEZERO
Озеро Вымское vynořilo se zpoza stromů jako zjevení. K dokonalosti scházel jen Vinnetou a Old Shaterhand v kánoi, ale Jarda s Matrosem také nebyli špatní. Matros stál po stehna ve vodě a vytahoval jednoho okouna za druhým. O kousek dál Jarda stojící na kameni to samé! Na břehu ležely hromady mrtvých ryb! Kazancev asi nelhal, když nám tvrdil, že naposledy byli u tohoto jezera rybáři před 15 lety.

I podlehla jsem také lovecké vášni, chopila se udice a zatímco mi Jarynek vysvětloval jak se nahazuje, chytil štiku!

Povzbuzena tímto majstrštykem nahodila jsem a... chytila jsem okouna! Bože! Nějak jsem ho dostala na břeh, ale okamžitě jsem vydala povel, aby ho chlapci hodili zpět do vody. Sice prý může dostat nějakou infekci do rány od háčku a sežerou ho jeho kolegové, ale snad mi to rybstvo promine, na toto já opravdu nemám nervy.

Jenomže zatímco hoši balili udice a „navlékali“ 35 okounů a jednu štiku na větve, abychom je dopravili do našeho tábora, já jsem si stále nahazovala, vytahovala vegetariánské úlovky (chaluhy), když tu šup, mrskal se mi tam na háčku další okoun, pěkný macek! Možná se o mně říká, že jsem bezcitná režisérská svině, ale na toto nemám srdce – i putoval další úlovek zpět do vody, snad smrti vstříct. Ale sežerou ho vlastní, ne my!

V táboře jsme vařili, udili, pekli na všech třech ohních grandiózní úlovek. Na každého vycházelo pět okounů a část štiky. Nad hlavním ohništěm jsme udělali z proutí rošt, naskládali na něj ryby, potřeli modřínovými větévkami jakousi Jardovou zázračnou marinádou a přikryli je větvemi s listím. Část ryb Matros doslova vysvlékl z kůže a podusil na pánvi (víko od kotlíku). Téměř do rána jsme pak konzumovali to, co jsme si ulovili (používám množné číslo, ale však vy víte, kdo za to může) a upekli.

Je to neuvěřitelné, ale žijeme si tu vskutku královsky. Ano, jak říká načálnik: „umíme žít“. A tak to má být.

Poslední noc v tajze. Zítra se vydáme zpět do Jermakova.