18. Středa, 26. srpna - osmý den expedice

Ech, ty lajky. Nejen, že nás celou noc hlídaly, ale také nás časně zrána vzbudily svým štěkotem, nějak se jim nezdálo těch sedm ošívajících se kukel (spacáků) na zemi – komáři totiž pronikli všude!

Ale stejně jsme museli už časně z rána číhat na Lermontova – parník, který nás měl nabrat cestou a odvézt do Turuchanska. Jenomže nenabral, posádka se asi bála říci si po vysílačce o úplatek za neoficiální přibrždění (v Jermakovu není zastávka).
A tak nás Major Kazancev naložil do dvou člunů a osobně nás odvezl do Kurejky (asi 80km proti proudu od Jermakova), vísky, ve které parník staví oficiálně.

KUREJKA - PANTEON
Asi tři kilometry před samotnou vesnicí jsme zastavili na kdysi posvátném poutním místě. Stojí tu onen skorozapomenutý div světa – panteon J. V. Stalina. Ten zde totiž ještě za cara (1913-1917) pobýval ve vyhnanství. A na místě, kde žil ve skromné chaloupce a prznil chazjajčinu šestnáctiletou dceru (říká se, že v sedmnáctém roce odtud nepospíchal do Petrohradu dělat Revoluci, ale prchal před důsledky prznění – dcerku totiž do jiného stavu přivedl a ona mu syna povyla. Ten se ovšem k otci nikdy nehlásil), postavili mu v roce 1934 soudruzi muzeum a počátkem 50. let panteon. Obrovský pavilón, před ním obrovská socha prznitele a toto vše bylo možno viděti z parníků na Jeniseji, mávati tomu a klaněti se.

Po roce 1956 muzeum zase zavřeli. A v roce 1996 všechno shořelo a snad by už byl klid, nebýt podivných snah turuchanských funkcionářů obnovit muzeum. Dokonce se pokusili znovu instalovat (tentokrát sádrovou) sochu bývalého Vůdce, ale našli se i dobří lidé (ředitelka Muzea věčně zmrzlé půdy Marija Mišečkina a ředitel krasnojarské pobočky Memorial Alexej Babij), kteří podnikli všechno proto, aby k restauraci nedošlo. Dnes na místě stojí jen ohořelá železobetonová konstrukce, která pomalu zarůstá travinami, a bezhlavá socha Stalina, přičemž hlávka se válí opodál a generalisimus slovy Karla Kryla „ryje držkou v zemi“. Doslova.

KUREJKA - VÉSKA
Vesnici Kurejku vyhlásili jsme vesnicí roku. Ano, i tady se na cestách děsivě zvedá prach, jen co projede motocykl či proběhne pes, ale všechny domky byly nezvykle upravené, na dvorcích byl pořádek, dřevo poskládané, hnůj na hromadě, zahrádky opečovávané.

Náš vrač, přihnuv si ještě v Jermakovu notně čistého lihu, kudy chodil, tudy léčil. S jednou babuškou zabředl do odborné debaty na téma lečivé byliny a kdybychom ho neodtáhli, asi by ho pozvala na oběd, druhé bábušce změnil její dlouholetou diagnózu, jinde zase vlezl do skleníku. Ech... Je to dobrý muž.

V Kurejce funguje meteorologická stanice a mají tu i letiště, resp. posadku věrtoletov, která jakoby vypadla z obrazů Kamila Lhotáka.

Zatímco Major šel navštívit jednu ze svých milenek (jeho verze) = šel ke kámošovi na oběd (skutečnost), my cizinci vzbudili jsme opět lehké pozdvižení – místní se s námi družili, i o ekonomické krizi jsme s nimi například pohovořili. „Bude lépe“, žehnal Štěpán-načálnik jedné stařence na letišti.

Ve 13:00 se na obzoru objevil Lermontov. Major nás nahnal do člunů a protože v Kurejce není zastávka u břehu, nastupovali jsme na parník uprostřed Jeniseje přímo z loděk. Sbohem, majore Kazanceve!