19. Lermontov

Splnil se mi můj velký sen – na přídi parníku Lermontov recitovala jsem „Белеет парус одинокий...“ (dál to neumím) a přednášela spícím chlapcům o životě a díle Jurije Michajloviče Lermontova.

Parník byl o jedno patro nižší než Valerij Čkalov, zato však mnohem stylovější! Dřevěný interiér, miniknihovna, bufet i restaurace – vše připomínalo dávné doby nastupující ruské buržoazie, tak jak ji zachytily filmy Oči černé nebo Krutá romance. Navíc jsme již měli možnost se s parníkem seznámit dříve – míjeli jsme jej v protisměru pár set kilometrů za Krasnojarskem při naší plavbě na sever.

Čekala nás devítihodinová cesta do Turuchansku (necelých 150 km), tak jsme si zaplatili jednu kajutu 3. třídy (v podpalubí) na batohy, a celý den jsme zevlovali po palubě, hodovali v restauraci a užívali si plavby.

Také jsme se střídali na jediném volném lůžku v kajutě a dospávali tu podširákovou noc v Jermakovu. A kdo zrovna neukořistil lůžko, spal na palubě.

Mimochodem, v parníkové knihovně jsme našli složku s konstrukčními plány Lermontova a hle, byly v češtině (rok výroby 1953)! A jak jsme se dozvěděli později v Moskvě, o zastávku dál za Turuchanskem nastoupili na parník naši lingvisti. Samozřejmě se k nim hned doneslo, že v Turuchansku vystoupili nějací cizinci-filmaři. Ech...