11. Středa, 19. srpna – první den expedice
upravit
zapsala Marta, 7.9.09
Do Jermakova jsme připluli kolem 23. hodiny, ještě za světla. Čekalo na nás sedm velkých psů - lajek, jedna bloumající kobyla, Kazancevova družina rybářů a mračna komárů a jiného gnusu.
Major je kupodivu naprosto v pohodě, ubytoval nás v nově postaveném sádrokartonovém srubu a večer pozval k sobě na čaj s varenijem a vodku, samozřejmě.
Bydlí v polodomě polodřevěnici, ovšem s nezbytným velesatelitem! Na léto za ním jezdí jeho žena Marina (35let), v zimě je tu úplně sám. Občas si zajede na člunu (v létě) či na sněžném skůtru (v zimě) do Igarki, ale většinu času prý tráví tady.
Jeho úkolem je hlídat, aby rybáři nechytali na černo jesetery a stěrleti (samice od jesetera), ale jak jsme viděli a na vlastní chuťové pohárky zakusili, pod svícnem je největší tma, kozel zahradníkem a vůbec...
Druhý důležitý úkol, který zde major Kazancev plní, je polehávání jen tak v trenýrkách na rozvrzaném pérovém gauči v jeho chalupě a vydávání různých vysílačkových pokynů všem proplouvajícím lodím. Je to velmi namáhavá práce.
Ke všemu přes léto zaměstnává skupinku brigádníků-rybářů. Směsice mladých kluků a polovyléčených alkoholiků mu pomáhá chytat pytláky i jesetery.
Ráno jsme snídali u Kazanceva uchu – malé rybky vařené ve vodě s cibulí. Čerstvé masíčko, kaviár a mlíčí. Snídani připravila Marina, ale Matros s Jardou také přiložili ruku k dílu a rybky očistili.
MINIHYGIENICKÉ OKÉNKO
WC – kadibudka turecká, voda z Jeniseje, hygiena minimální. Ech...
OSADA JERMAKOVO
Odpoledne jsme vyrazili na první obhlídky do okolí. Bývalá osada Jermakovo měla v časech své největší slávy (= výstavby železnice 503 v letech 1949-1953) až 15 tisíc obyvatel. Dnes tu bydlí jen nebohý Kazancev se svými rybáři. Domy chátrají, padají, zarůstají. Stěží jsme našli zbytky ulic a náměstí, a vlastně jsme viděli jen pár polorozpadlých baráčků. Kam se podělo jermakovské kino, divadlo, knihovna, škola, nemocnice...
S maškoj a s komáry to není tak strašné, ale jsou tu hovada, což je utrpení! Ale jinak jsme se v Jermakovu celkem zabydleli.
JESETER A LA KAZANCEV
Hoši jeli s Kazancevem pro jesetera (který se ovšem nesmí chytat!) přímo z Jeniseje, Šimon ho zabil a kuchnul, Marina ho porcuje a já škrábu brambory. Kluci nějak dlouho rozdělávali oheň, nařezávali třísky, což majora velmi rozesmálo. Polil polena benzínem a hned se mohlo vařit! Bože! Jesetera vaříme ve velkém kbelíku přímo na ohni s bramborama a s cibulí dohromady. Na závěr se tam přidává jakési koření (bobkový list) a vodka.
Taky se opět potvrdilo, že čestné místo hlavního provianťáka a šéfkuchaře náleží Matrosovi, kterému ve shánění potravin sekunduje vrač Jaryn, a v přípravě krmi kameraman Lukáš (zvaný Gyxočka), protože umí francouzsky (= je gurmán).
Přes den je strašné vedro, což se projevilo už při naší minivýpravě do Jermakova. Přišli jsme zplavení, ale vlastně jsme ušli jen 3 kilometry, takže to přece musíme vydržet!!!
HYGIENICKÉ OKÉNKO č. 3
Martin Ujfi (ano, vypadá úplně jako Ujfaluši) je hrdinou dne. Jako první vykonal to, čeho se všichni bojíme. Odzkoušel tu hroznou vyprázdňovací činnost, za což se mu příroda odvděčila četnými štípanci na velmi citlivých místech. Au.
PRVNÍ ZRANĚNÍ
Šla jsem si romantickou pěšinkou pro vodu k potůčku, v jedné ruce kotlík, ve druhé PET lahev, když tu náhle zakopla jsem o vlastní šňůrky od vlastních bot. Dlouho předlouho jsem balancovala a zápasila s rovnováhou, kotlík i lahev pevně držela. Nakonec však přitažlivost byla silnější a já jsem spadla na kolena a tělo vůbec. Kotlík i lahev zůstali neporušeni.
Náš vrač Jarda mi do nožky napíchnul asi 8 akupunkturních jehel a nařídil klid na lůžku. Čéška je prý neporušena, Ruska také, ale nabrnkla jsem si něco a prý to není zase až tak banální zranění! Ještě jsme ani nevyšli a já už umírám?! Trochu to bolí, resp. trochu moc, a hlavně celá noha úplně hoří!
PRVNÍ SETKÁNÍ S LOKOMOTIVAMI
No nic. Popíjím čaj, čtu si a hoši se zatím prosekávají mačetou k depu. To, že tam stojí jedna zrezivělá lokomotiva, ví celý svět z fotografií na netu. Ale někde jsou ukryté ještě dvě další, které zarostly tak, že už je dnes nemůže najít ani sám major Kazancev. A naši hoši použili selský rozum, vydali se po slepých kolejích, párkrát ťali mačetou, a první, na co narazili, byly dvě zrezivělé lokomotivy.
O den později: Scéna jako z Bergmanova filmu Pramen panny. Sedím na větvi u zurčícího potůčku (ano, u toho, ke kterému jsem šla osudný den pro vodu), všude kolem odporný hmyz, kolem ponořené nožky mi právě proplavala rybka, čtu si ze sborníku o stavbě železnice 503 a chladím si zraněné koleno!
Major je kupodivu naprosto v pohodě, ubytoval nás v nově postaveném sádrokartonovém srubu a večer pozval k sobě na čaj s varenijem a vodku, samozřejmě.
Bydlí v polodomě polodřevěnici, ovšem s nezbytným velesatelitem! Na léto za ním jezdí jeho žena Marina (35let), v zimě je tu úplně sám. Občas si zajede na člunu (v létě) či na sněžném skůtru (v zimě) do Igarki, ale většinu času prý tráví tady.
Jeho úkolem je hlídat, aby rybáři nechytali na černo jesetery a stěrleti (samice od jesetera), ale jak jsme viděli a na vlastní chuťové pohárky zakusili, pod svícnem je největší tma, kozel zahradníkem a vůbec...
Druhý důležitý úkol, který zde major Kazancev plní, je polehávání jen tak v trenýrkách na rozvrzaném pérovém gauči v jeho chalupě a vydávání různých vysílačkových pokynů všem proplouvajícím lodím. Je to velmi namáhavá práce.
Ke všemu přes léto zaměstnává skupinku brigádníků-rybářů. Směsice mladých kluků a polovyléčených alkoholiků mu pomáhá chytat pytláky i jesetery.
Ráno jsme snídali u Kazanceva uchu – malé rybky vařené ve vodě s cibulí. Čerstvé masíčko, kaviár a mlíčí. Snídani připravila Marina, ale Matros s Jardou také přiložili ruku k dílu a rybky očistili.
MINIHYGIENICKÉ OKÉNKO
WC – kadibudka turecká, voda z Jeniseje, hygiena minimální. Ech...
OSADA JERMAKOVO
Odpoledne jsme vyrazili na první obhlídky do okolí. Bývalá osada Jermakovo měla v časech své největší slávy (= výstavby železnice 503 v letech 1949-1953) až 15 tisíc obyvatel. Dnes tu bydlí jen nebohý Kazancev se svými rybáři. Domy chátrají, padají, zarůstají. Stěží jsme našli zbytky ulic a náměstí, a vlastně jsme viděli jen pár polorozpadlých baráčků. Kam se podělo jermakovské kino, divadlo, knihovna, škola, nemocnice...
S maškoj a s komáry to není tak strašné, ale jsou tu hovada, což je utrpení! Ale jinak jsme se v Jermakovu celkem zabydleli.
JESETER A LA KAZANCEV
Hoši jeli s Kazancevem pro jesetera (který se ovšem nesmí chytat!) přímo z Jeniseje, Šimon ho zabil a kuchnul, Marina ho porcuje a já škrábu brambory. Kluci nějak dlouho rozdělávali oheň, nařezávali třísky, což majora velmi rozesmálo. Polil polena benzínem a hned se mohlo vařit! Bože! Jesetera vaříme ve velkém kbelíku přímo na ohni s bramborama a s cibulí dohromady. Na závěr se tam přidává jakési koření (bobkový list) a vodka.
Taky se opět potvrdilo, že čestné místo hlavního provianťáka a šéfkuchaře náleží Matrosovi, kterému ve shánění potravin sekunduje vrač Jaryn, a v přípravě krmi kameraman Lukáš (zvaný Gyxočka), protože umí francouzsky (= je gurmán).
Přes den je strašné vedro, což se projevilo už při naší minivýpravě do Jermakova. Přišli jsme zplavení, ale vlastně jsme ušli jen 3 kilometry, takže to přece musíme vydržet!!!
HYGIENICKÉ OKÉNKO č. 3Martin Ujfi (ano, vypadá úplně jako Ujfaluši) je hrdinou dne. Jako první vykonal to, čeho se všichni bojíme. Odzkoušel tu hroznou vyprázdňovací činnost, za což se mu příroda odvděčila četnými štípanci na velmi citlivých místech. Au.
PRVNÍ ZRANĚNÍŠla jsem si romantickou pěšinkou pro vodu k potůčku, v jedné ruce kotlík, ve druhé PET lahev, když tu náhle zakopla jsem o vlastní šňůrky od vlastních bot. Dlouho předlouho jsem balancovala a zápasila s rovnováhou, kotlík i lahev pevně držela. Nakonec však přitažlivost byla silnější a já jsem spadla na kolena a tělo vůbec. Kotlík i lahev zůstali neporušeni.
Náš vrač Jarda mi do nožky napíchnul asi 8 akupunkturních jehel a nařídil klid na lůžku. Čéška je prý neporušena, Ruska také, ale nabrnkla jsem si něco a prý to není zase až tak banální zranění! Ještě jsme ani nevyšli a já už umírám?! Trochu to bolí, resp. trochu moc, a hlavně celá noha úplně hoří!
PRVNÍ SETKÁNÍ S LOKOMOTIVAMI
No nic. Popíjím čaj, čtu si a hoši se zatím prosekávají mačetou k depu. To, že tam stojí jedna zrezivělá lokomotiva, ví celý svět z fotografií na netu. Ale někde jsou ukryté ještě dvě další, které zarostly tak, že už je dnes nemůže najít ani sám major Kazancev. A naši hoši použili selský rozum, vydali se po slepých kolejích, párkrát ťali mačetou, a první, na co narazili, byly dvě zrezivělé lokomotivy.
O den později: Scéna jako z Bergmanova filmu Pramen panny. Sedím na větvi u zurčícího potůčku (ano, u toho, ke kterému jsem šla osudný den pro vodu), všude kolem odporný hmyz, kolem ponořené nožky mi právě proplavala rybka, čtu si ze sborníku o stavbě železnice 503 a chladím si zraněné koleno!
