21. Turuchansk (26.-30. srpna)

Ještě cestou „tam“ jsme řádně zastavovali na 30 minut v Turuchansku a poprvé tak okusili na vlastní kůži (doslova) útok maški, gnusu a komárů. Teď, po nějakých deseti dnech, se i zde ochladilo, takže štípanců jsme byli ušetřeni. Zato prachu jsme se nadýchali dosyta, neb ani zde nejsou ani ty nejhlavnější ulice pokryty aspoň betonovými panely, takže stačí, aby po ulici projela sajdkára, a všechny domy nadlouho zmizí v hustém dýmu prachu, který se zvedá ze silnice.

Takže do tohoto районного центра (něco jako okresní město, ovšem ve velkých uvozovkách) jsme připluli 26. srpna v podvečer, jakási dobrá duše – daňový úředník Maxim – nás zavezla do hotelu, resp. ubytovny, a začala závěrečná – regenerační část naší cesty.

Ta spočívala v tom, že hned následující den jsme skoro celý prospali, proprali (ano, byla tam automatická pračka, a protože praní miluji, využila jsem téměř všechny možnosti toho chytrého stroje – dvojité máchání, zvýšené otáčky, 30 stupňů na termotrika atd.) a chlapci dokonce prohasili. Vydali se hasit žízeň, aby nakonec asistovali u hašení nějakého skladu. A to už se městem šíří zpráva, že přijela skupinka Američanů...

MUZEJNÍ MÁNIE
Další dny se uskutečnily povinné návštěvy muzeí a úřadů. Navštívili jsme muzeum revolucionáře Sverdlova (Jakov Michajlovič Sverdlov, 1885-1919), který byl v Turuchansku ve vyhnanství spolu se Stalinem. Moc se ale nemuseli, a když pak Stalin přesídlil do Kurejky (ech, nebohá dcerko chazjajky!), prakticky se nestýkali. Toto si poznamenal Sverdlov do deníku o soudruhovi Stalinovi: „...známe se až moc dobře. To je na tom to nejsmutnější, že v podmínkách vězení nebo vyhnanství se před vámi člověk obnaží v celé své kráse, projeví se všechny jeho vlastnosti... Se soudruhem se teď vídáme velmi zřídka, bydlíme každý zvlášť.“

A co si zapsal Soudruh? „Měl jsem psa, říkal jsem mu Jaška. To se samozřejmě nelíbilo Sverdlovovi: on se jmenoval Jaška, pes se jmenoval Jaška. No... Po obědě si Sverdlov vždycky myl příbor, talířky, ale já jsem to nikdy nedělal. Po jídle jsem jenom postavil talířek na podlahu, pes všechno vylízal a nádobí bylo čisté. A Sverdlov, ten byl moc pintlich!"

Muzeum bylo v dřevěném domku, ve kterém Sverdlov žil v době vyhnanství. Průvodkyně byly jakési studentky-brigádnice, moc toho nevěděly, takže jsme si pak vše raději nastudovali sami.

Další budova městského muzea byla věnována historii osídlování kraje, původnímu obyvatelstvu, fauně a flóře, ale také významným osobnostem, které kdy žily v turuchanském kraji. Patřili mezi ně například někteří děkabristé, kteří zde byli vyhnáni po nevydařeném povstání v roce 1825, nebo se zde usídlili, když jim vyhnanství někde mnohem více na východě skončilo. Vyhnanství zde prožila i dcera Mariny Cvetajevy Ariadna Efron. Odtud psala své dopisy Borisi Pasternakovi. Žije tu bratranec režiséra Andreje Tarkovského – lovec a básník. A také zde bydlí vnuk J. V. Stalina. Ano, jeho babička byla onou šestnáctiletou dívenkou z Kurejky, kvůli které Stalin tolik pospíchal do Petrohradu.

Nikdo z obyvatel tohoto prašného města neměl ani zdání, že je zde nějaká knihovna. I když je pravda, že jsme se ptali na ne zrovna vhodných místech – v blízkosti prodejen piva a jiných potravin. Tož až funkcionář města, které ho jsme rovněž poctili návštěvou, nasměroval nás, a jedni dobří mužové mě tam se Štěpánem odvezli ve svém džípu. V knihovně nás přivítaly hodné paní knihovnice, dokonce i zapsat jsme se kamsi museli, jako zajímaví hosté města. Protože tu měli i internet, zjistili, co nového doma (nic) a tak nějak se světem zpět do kontaktu přišli. Také jsme si nakoupili zajímavé publikace o kraji a i to aspoň na chvíli rozehnalo chmury nad tímto velmi zanedbaným městem. Den před odletem do Krasnojarsku jsme si ještě udělali výlet po řece Nižní Tunguzce, ale o tom jsme psali již na jiném místě...