8. Jediný pravdivý expediční deník
Upravit
zapsala Marta, 5.9.09
Tak tedy vratte se s nami v case a spolecne znovu prozijme tech par dnu mimo civilizaci a bezne rozlisovaci schopnosti. Pohodlne se usadte a zactete se do pribehu, které se usadily na dne naseho esusu pravdy a které jsem pro vas poctive a pravdive zaznamenala.
Co je esus pravdy? Spatne polozena otazka. V divoke prirode jsme si vsichni rovni a i zdanlive obycejne uzitkove predmety vyjevuji svou lidskou tvar. Takze KDO je Esus pravdy? Inu, zdanlive obycejny dvoudilny nerezovy esus v akci (za 149,-Kc), který však zachranoval ucastniky expedice před silenstvim! Na jeho téměř zrcadlovem dne mohli jsme spatrit svou vlastní tvar, zkontrolovat kvalitu pleti, zacinajici opary, sami sobe napichnout akupunkturni jehly, ci se jen tak nekomu vyzpovidat.
A Esus pravdy bez prikras daval rozhreseni: chlapci uzrivali plnovousy na oslehanych tvarich, a plni novych duchovnich sil, vrhali se do dalsiho dne, jakoby ty predesle ani nebyly. Jedina nastenkarka, která nestihla před cestou navstivit kadernika, nevidela přes dlouhou ofinu nic, takze dodnes zije v bludu.
Jako spravna mistryně napětí, oddálím ještě trochu zápisky ze samotné expedice drobnými postřehy z parníku a Igarki. Čtěte, dychtivě hltejte tyto řádky, mohu slíbit, že na konci se doberete k podstatě pravdy.
EŠUS PRAVDY VYPRAVUJE
NA SEVER. NA JIH. (16. srpna 2009, nedele)
Uz druhy den se nam zda, ze cim vic jedeme na sever, tim vice jsme na jihu. Slunce pali, brehy Jeniseje lemuji piscite ci kamenite „plaze“, nad Ckalovem neunavne poletuji racci… Jakobychom se plavili po Balatonu. Ne, spise to pusobi, jakoby se za kazdou zatackou mělo rozevrit more…
Bile zidlicky na všech palubach jsou beznadejne obsazeny, cestujici se opaluji, pletou svetry, hraji sachy, ctou si a popijeji. Jen ta maška (мошка, neprijemne male musky), lehce narusuje dokonalost okamziku. Ale i ona je znameni, ze se blizime k cili – na sever!
LINGVISTI
Na parniku s nami cestovala i skupina studentu a pedagogu z MGU (moskevska univerzita) – lingvisti, kteří studuji, nahravaji a jinak zpracovavaji téměř „vyhynule“ jazyky jiz také téměř vyhynulych sibirskych narodu Ketu, Selkupu a Evenku. Náš náčelník, který je v podstatě latentní lingvista, si ještě v Praze vytisknul z internetu pár odborných článků na toto téma, a hle, na parníku se setkal s jejich autorkou, moskevskou lingvistkou Olgou Kazakevic! Neuvěřitelné!
Olga Kazakevič je asi 70. letá dáma vypadající na padesát. Na lingvistické expedice do tohoto kraje jezdí už od 60. let. Jen tužku a blok dnes nahradil MacBook, iPod a digitalni fotoaparat.
Poznamka Stepana: Bohuzel Olga Kazakevic a jeji studenti behem nekolikahodinove vzrusene debaty na horni palube parniku ponekud zchladili me nadseni z teorie, ze jazyk Ketu (jimz dnes hovori jiz jen nekolik desitek jedincu kolem Jeniseje) je vzdalene pribuzny s jazyky americkych indianu (napr. Navahu). Tuto teorii americkeho lingvisty Vajdy totiz moskevska lingvisticka skola neuznava a nadale ma za prokazanou pouze pribuznost ketstiny s jazyky sinotibetskymi a severokavkazskymi. Ach jo.
Nesmutni, náčelníku, však i ty jednou lingvisticky prorazíš díru do světa!
SUCHOJ ZAKON
Nic naplat, expedice je expedice, hlavním cílem a smyslem je jazykové bádání, a tak si lingvisti (studenti i pedagogové) sami sobě vyhlásili suchoj zakon - ani kapka alkoholu. Ani ne tak kvůli mládeži, kterou měla Olga Kazakevič se svou asistentkou Julií na starost, jako spíše kvůli objektu zkoumání. A tak Julia a doktorandi využili pohostinnosti sympatických Čechů a zatímco učitělnica chrupkala ve své kajutě, oni se družili a zkoumali nuance dvou různých slovanských jazyků po požití různých druhů alkoholických nápojů.
IGARKA
Po ctyrech dnech na parniku dopluli jsme (pondeli 17. srpna) do cile, resp. na start naší expedice – do Igarky. Ještě nedavno to bylo celkem velke město (cca 17 000 obyvatel), ale pak se „zrusilo“ několik prumyslovych zavodu, velky namorni pristav také ztratil na sve dulezitosti, a lide zacali město opoustet. Dnes v nem zije kolem 7 tisíc obyvatel a vsude je znat ta prazdnota velkeho prostoru.
Igarka nemá dlouhou historii, byla postavena presne před 80ti lety (1929) skoro na „zelene louce“, resp. na vecne zmrzle pude a bazinach , takze by byla pro turisty naprosto nezajímavá, kdyby nebylo Muzea věčně zmrzlé půdy, které statečně vede několikrát zmiňovaná Marija Mišečkina.
Marija na nás čekala v přístavu, usadila do transitu a odvezla nás do hotelu. Z toho se vyklubal celkem příjemný byt, byť cesta k němu vedla přes odporně špinavý vchod a schodiště. Ale tak je to v Rusku vlastně skoro všude - společné prostory se neudržují, ale doma už je jako v klícce.
Sotva jsme se zabydleli, najedli a poparníkovou hygienu provedli, dostavil se Alexandr Michailovič Kazancev - jediný člověk, který nás může dopravit do Jermakova. Většinu roku totiž tráví tam jako takový správce. Takový mlčenlivý chlapík, asi pětapadesátiletý, hned se ujala přezdívka Major, ani nevím proč.
Bohužel, museli jsme pozměnit naše plány, protože cesta po trati až do Janova Stanu je prý neprůchodná, a v řece, po které jsme se měli doplavit z Janova Stanu do Turuchanska, je letos tak málo vody, že neprojedou ani malé čluny. No nic, důležité je dostat se do Jermakova, pak se rozhodneme, co dál.
Přišla i Marija Mišečkina, a tak zatímco Štěpán domlouval venku na ulici s Majorem podrobnosti odjezdu, my jsme obdrželi program dne: Muzeum věčně zmrzlé půdy, návštěva u starosty města a pak se uvidí.
MUZEUM VĚČNĚ ZMRZLÉ PŮDY
Muzeum věčně zmrzlé půdy (nebo-li Muzej věčnoj merzloty, nebo-li Muzeum permafrostu) je naprosto unikátní instituce, která jako jediná na světě (v takovém rozsahu) zkoumá věčně zmrzlou půdu. Resp. se o ni stará, zkoumá ji atd.
Hlavní atrakcí jsou podzemní katakomby v různých hloubkách (7-14m), kde jsou ke spatření právě různé vrstvy půdy, konzervují se tam v ledu různé rostliny, ale třeba i zprávy pro příští pokolení, a dakonce se tam můžete i vdát nebo oženit.
Součástí muzea jsou také expozice věnované fauně a flóře igarského kraje, dobývání Severu, původnímu obyvatelstvu, výstavbě na věčně zmrzlé půdě a také stavbě č. 503!
MUZEUM STROJKY 503
Tato část expozice nás zajímala samozřejmě nejvíc. Tady začínala (nebo končila) mrtvá trať, Stalinova železnice Salechard - Igarka. Kromě množství informací o stavbě, lágrech a vězních, kromě předmětů, které posbírali na místě samém v bývalých lágrech, nás zaujala expozice věnovaná divadlu, které působilo v Jermakovu. Naprosto úchvatné kostýmy a dekorace byly dílem uvězněných profesionálních scénografů, úchvatné divadelní programy, obrázky z každodenního táborového života...
Bohužel, čas nás tlačil, tak jsme expozice jen tak proběhli. Muzeu strojky 503 jsme se ale samozřejmě věnovali co nejvíc, kluci i natáčeli a nahrávali si výpovědi Marije Mišečkiny.
Následovala povinná návštěva u starosty Igarky. Marija chtěla dát naší expedici oficiálnější lesk (což se nám nakonec velmi vyplatilo), takže jsme předali dary, porozprávěli (no, řeč trochu vázla) a zase se až k zemi vypoklonkovali. Tož ale povšimněte si fotografie nad starostovým stolem!
VLADIMIR VLADIMIROVIČ JASNÉ SLUNÉČKO V IGARCE
V sobotu 22. srpna, zatímco my už jsme bojovali o život v divoké tajze, konala se v Igarce velká sláva. 80 let města!A protože měl přiletět i Vladimir Vladimirovič Zkrocená hora (promiňte, interní humor – v ruském tisku zveřejnili fotografie z návštěvy Vladimira Putina na Altaji, a Jasné slunéčko bylo zachyceno v maskáčích, kanadách, klobouku a nahoře bez, lehce to evokovalo film o těch dvou kovbojích, i když popisky pod fotografiemi se nesly v přísně heterosexuálním duchu typu: „idol mnoha žen“), už čtrnáct dnů před oslavami létala nad Igarkou a okolím letadla, a jako Ivan Mládek popráškoval Jožina z bažin, místní se snažili vyhubit komáry a jiný odporný hmyz, aby nedej bože neobtěžoval cara vší Rusi. Jenomže s tím souvisel zákaz vstupu do přilehlých lesů a hlavně sběru popráškovaných borůvek, brusinek, hub. Spousta lidí si ale finančně přilepšuje právě sběrem těchto plodin a samozřejmě se dá očekávat, že poruší všechny zákazy a budou sbírat, prodávat a konzumovat i popráškované dary lesa. Hm.
Příliš připomíná návštěva premiéra legendární cestu Kateřiny Veliké na ruský venkov a Potěmkinovy akce. Igarčané si nechali přivézt desítky vzácných sosen (jeden strom stál 70 000 rublů) a koberce zelené trávy, aby nejvyšší viděl, jak krásně se jim žije za Polárním kruhem. Ale Vladimir Vladimirovič Jasné slunečko slétl s vrtulníkem k zemi, na letišti pohovořil dvacet minut s jedněmi, dvacet minut s druhými a zase se vznesl k nebi, aby z výšky vládl celé Rusi.
IGARKA TV
Jakýmsi nedopatřením nechali jsme naše dva filmaře o samotě a hned si je odchytla Igarka TV a natočila s vzácnými hosty z Čech zajímavý rozhovor. Zde krátký úryvek:
Šimon: „My chočeme ukazať kak tajga pažirajet strojku.“
Lukáš (v pozadí): „Da, da.“
Co je esus pravdy? Spatne polozena otazka. V divoke prirode jsme si vsichni rovni a i zdanlive obycejne uzitkove predmety vyjevuji svou lidskou tvar. Takze KDO je Esus pravdy? Inu, zdanlive obycejny dvoudilny nerezovy esus v akci (za 149,-Kc), který však zachranoval ucastniky expedice před silenstvim! Na jeho téměř zrcadlovem dne mohli jsme spatrit svou vlastní tvar, zkontrolovat kvalitu pleti, zacinajici opary, sami sobe napichnout akupunkturni jehly, ci se jen tak nekomu vyzpovidat.
A Esus pravdy bez prikras daval rozhreseni: chlapci uzrivali plnovousy na oslehanych tvarich, a plni novych duchovnich sil, vrhali se do dalsiho dne, jakoby ty predesle ani nebyly. Jedina nastenkarka, která nestihla před cestou navstivit kadernika, nevidela přes dlouhou ofinu nic, takze dodnes zije v bludu.
Jako spravna mistryně napětí, oddálím ještě trochu zápisky ze samotné expedice drobnými postřehy z parníku a Igarki. Čtěte, dychtivě hltejte tyto řádky, mohu slíbit, že na konci se doberete k podstatě pravdy.
EŠUS PRAVDY VYPRAVUJE
NA SEVER. NA JIH. (16. srpna 2009, nedele)
Uz druhy den se nam zda, ze cim vic jedeme na sever, tim vice jsme na jihu. Slunce pali, brehy Jeniseje lemuji piscite ci kamenite „plaze“, nad Ckalovem neunavne poletuji racci… Jakobychom se plavili po Balatonu. Ne, spise to pusobi, jakoby se za kazdou zatackou mělo rozevrit more…
Bile zidlicky na všech palubach jsou beznadejne obsazeny, cestujici se opaluji, pletou svetry, hraji sachy, ctou si a popijeji. Jen ta maška (мошка, neprijemne male musky), lehce narusuje dokonalost okamziku. Ale i ona je znameni, ze se blizime k cili – na sever!
LINGVISTI
Na parniku s nami cestovala i skupina studentu a pedagogu z MGU (moskevska univerzita) – lingvisti, kteří studuji, nahravaji a jinak zpracovavaji téměř „vyhynule“ jazyky jiz také téměř vyhynulych sibirskych narodu Ketu, Selkupu a Evenku. Náš náčelník, který je v podstatě latentní lingvista, si ještě v Praze vytisknul z internetu pár odborných článků na toto téma, a hle, na parníku se setkal s jejich autorkou, moskevskou lingvistkou Olgou Kazakevic! Neuvěřitelné!
Olga Kazakevič je asi 70. letá dáma vypadající na padesát. Na lingvistické expedice do tohoto kraje jezdí už od 60. let. Jen tužku a blok dnes nahradil MacBook, iPod a digitalni fotoaparat.
Poznamka Stepana: Bohuzel Olga Kazakevic a jeji studenti behem nekolikahodinove vzrusene debaty na horni palube parniku ponekud zchladili me nadseni z teorie, ze jazyk Ketu (jimz dnes hovori jiz jen nekolik desitek jedincu kolem Jeniseje) je vzdalene pribuzny s jazyky americkych indianu (napr. Navahu). Tuto teorii americkeho lingvisty Vajdy totiz moskevska lingvisticka skola neuznava a nadale ma za prokazanou pouze pribuznost ketstiny s jazyky sinotibetskymi a severokavkazskymi. Ach jo.
Nesmutni, náčelníku, však i ty jednou lingvisticky prorazíš díru do světa!
SUCHOJ ZAKON
Nic naplat, expedice je expedice, hlavním cílem a smyslem je jazykové bádání, a tak si lingvisti (studenti i pedagogové) sami sobě vyhlásili suchoj zakon - ani kapka alkoholu. Ani ne tak kvůli mládeži, kterou měla Olga Kazakevič se svou asistentkou Julií na starost, jako spíše kvůli objektu zkoumání. A tak Julia a doktorandi využili pohostinnosti sympatických Čechů a zatímco učitělnica chrupkala ve své kajutě, oni se družili a zkoumali nuance dvou různých slovanských jazyků po požití různých druhů alkoholických nápojů.
IGARKA
Po ctyrech dnech na parniku dopluli jsme (pondeli 17. srpna) do cile, resp. na start naší expedice – do Igarky. Ještě nedavno to bylo celkem velke město (cca 17 000 obyvatel), ale pak se „zrusilo“ několik prumyslovych zavodu, velky namorni pristav také ztratil na sve dulezitosti, a lide zacali město opoustet. Dnes v nem zije kolem 7 tisíc obyvatel a vsude je znat ta prazdnota velkeho prostoru.
Igarka nemá dlouhou historii, byla postavena presne před 80ti lety (1929) skoro na „zelene louce“, resp. na vecne zmrzle pude a bazinach , takze by byla pro turisty naprosto nezajímavá, kdyby nebylo Muzea věčně zmrzlé půdy, které statečně vede několikrát zmiňovaná Marija Mišečkina.
Marija na nás čekala v přístavu, usadila do transitu a odvezla nás do hotelu. Z toho se vyklubal celkem příjemný byt, byť cesta k němu vedla přes odporně špinavý vchod a schodiště. Ale tak je to v Rusku vlastně skoro všude - společné prostory se neudržují, ale doma už je jako v klícce.
Sotva jsme se zabydleli, najedli a poparníkovou hygienu provedli, dostavil se Alexandr Michailovič Kazancev - jediný člověk, který nás může dopravit do Jermakova. Většinu roku totiž tráví tam jako takový správce. Takový mlčenlivý chlapík, asi pětapadesátiletý, hned se ujala přezdívka Major, ani nevím proč.
Bohužel, museli jsme pozměnit naše plány, protože cesta po trati až do Janova Stanu je prý neprůchodná, a v řece, po které jsme se měli doplavit z Janova Stanu do Turuchanska, je letos tak málo vody, že neprojedou ani malé čluny. No nic, důležité je dostat se do Jermakova, pak se rozhodneme, co dál.
Přišla i Marija Mišečkina, a tak zatímco Štěpán domlouval venku na ulici s Majorem podrobnosti odjezdu, my jsme obdrželi program dne: Muzeum věčně zmrzlé půdy, návštěva u starosty města a pak se uvidí.
MUZEUM VĚČNĚ ZMRZLÉ PŮDY
Muzeum věčně zmrzlé půdy (nebo-li Muzej věčnoj merzloty, nebo-li Muzeum permafrostu) je naprosto unikátní instituce, která jako jediná na světě (v takovém rozsahu) zkoumá věčně zmrzlou půdu. Resp. se o ni stará, zkoumá ji atd.Hlavní atrakcí jsou podzemní katakomby v různých hloubkách (7-14m), kde jsou ke spatření právě různé vrstvy půdy, konzervují se tam v ledu různé rostliny, ale třeba i zprávy pro příští pokolení, a dakonce se tam můžete i vdát nebo oženit.
Součástí muzea jsou také expozice věnované fauně a flóře igarského kraje, dobývání Severu, původnímu obyvatelstvu, výstavbě na věčně zmrzlé půdě a také stavbě č. 503!
MUZEUM STROJKY 503
Tato část expozice nás zajímala samozřejmě nejvíc. Tady začínala (nebo končila) mrtvá trať, Stalinova železnice Salechard - Igarka. Kromě množství informací o stavbě, lágrech a vězních, kromě předmětů, které posbírali na místě samém v bývalých lágrech, nás zaujala expozice věnovaná divadlu, které působilo v Jermakovu. Naprosto úchvatné kostýmy a dekorace byly dílem uvězněných profesionálních scénografů, úchvatné divadelní programy, obrázky z každodenního táborového života...
Bohužel, čas nás tlačil, tak jsme expozice jen tak proběhli. Muzeu strojky 503 jsme se ale samozřejmě věnovali co nejvíc, kluci i natáčeli a nahrávali si výpovědi Marije Mišečkiny.Následovala povinná návštěva u starosty Igarky. Marija chtěla dát naší expedici oficiálnější lesk (což se nám nakonec velmi vyplatilo), takže jsme předali dary, porozprávěli (no, řeč trochu vázla) a zase se až k zemi vypoklonkovali. Tož ale povšimněte si fotografie nad starostovým stolem!
VLADIMIR VLADIMIROVIČ JASNÉ SLUNÉČKO V IGARCE
V sobotu 22. srpna, zatímco my už jsme bojovali o život v divoké tajze, konala se v Igarce velká sláva. 80 let města!A protože měl přiletět i Vladimir Vladimirovič Zkrocená hora (promiňte, interní humor – v ruském tisku zveřejnili fotografie z návštěvy Vladimira Putina na Altaji, a Jasné slunéčko bylo zachyceno v maskáčích, kanadách, klobouku a nahoře bez, lehce to evokovalo film o těch dvou kovbojích, i když popisky pod fotografiemi se nesly v přísně heterosexuálním duchu typu: „idol mnoha žen“), už čtrnáct dnů před oslavami létala nad Igarkou a okolím letadla, a jako Ivan Mládek popráškoval Jožina z bažin, místní se snažili vyhubit komáry a jiný odporný hmyz, aby nedej bože neobtěžoval cara vší Rusi. Jenomže s tím souvisel zákaz vstupu do přilehlých lesů a hlavně sběru popráškovaných borůvek, brusinek, hub. Spousta lidí si ale finančně přilepšuje právě sběrem těchto plodin a samozřejmě se dá očekávat, že poruší všechny zákazy a budou sbírat, prodávat a konzumovat i popráškované dary lesa. Hm.
Příliš připomíná návštěva premiéra legendární cestu Kateřiny Veliké na ruský venkov a Potěmkinovy akce. Igarčané si nechali přivézt desítky vzácných sosen (jeden strom stál 70 000 rublů) a koberce zelené trávy, aby nejvyšší viděl, jak krásně se jim žije za Polárním kruhem. Ale Vladimir Vladimirovič Jasné slunečko slétl s vrtulníkem k zemi, na letišti pohovořil dvacet minut s jedněmi, dvacet minut s druhými a zase se vznesl k nebi, aby z výšky vládl celé Rusi.
IGARKA TV
Jakýmsi nedopatřením nechali jsme naše dva filmaře o samotě a hned si je odchytla Igarka TV a natočila s vzácnými hosty z Čech zajímavý rozhovor. Zde krátký úryvek:
Šimon: „My chočeme ukazať kak tajga pažirajet strojku.“
Lukáš (v pozadí): „Da, da.“
