9. Ztraceni v Nadymu

Pratele, my v Salecharde! Po 18ti hodinach ve vezdechodu (o tom vsak pozdeji), sedi vcil nastenkarka v mistnim supermuzeu, kde uz jsme se vsichni podruzili, a zavesuje jiz neaktualni prispevek o Nadymu, zatimco zbytek polarniku resi levnejsi hostinici. Ano, penize dochazeji, nastesti mame hospodarku a ta nas umi postavit do late! "Nacelniku a Martine, jiz zadny konacek!" zavelela ta prisna zena. A dobre dela.

Takze se zase vratme o par dnu zpet.

 

Kulturně vzdělávací část deníku:

Nadym, stejně jako Nový Urengoj, je mladé město (založen v roce 1972), jméno však získal od sídla, které už ve 12. století stálo na levém břehu řeky Nadym.

Pomineme-li něnecký původ slova Nadym, ruská etymologie slova znamená “idtí na dym”, čímž se myslí opar, který se vznáší nad řekou.

V roce 1929 kdesi na pravém břehu řeky Nadym zřídili jakési sobí JZD (dnes se jmenuje Starý Nadym), které se pak přeměnilo ve výkupnu sobích kožešin, ke které se sjížděli původní obyvatelé a nakupovali potraviny. Nové město začali stavět v souvislosti s objevením ohromných nalezišť plynu.

 

 

 

 

 

 

Nad městem prý plánovali postavit kupoli (šíleně tu fouká vítr) a proto také velmi zvláštně plánovali ulice (do kruhu). Kvůli pohledu z ptačí perspektivy seskupovali některé domy do tvaru CCCP (SSSR), jenomže pak si asi řekli, že kupole je blbost, možná taky došly peníze, takže na P (R) už se nedostalo. Pokud někdy poletíte nad Nadymem, povšiměte si 3x C.

 

 

Středa, 23. března, den, kdy přiletěl orel (podle Něnců) –  24. března

Přátelé, jako trubky jsme si připadali!!! Hned ráno (kolem poledne) byli jsme odvezeni do místního muzea, kde už na nás číhala místní televize, dále pak jedna originální místní paní Něnka v národním kroji, všechny zaměstnankyně muzea, a už nás hnali do čumu (něco jako týpí)! Petru s Martinem navlékli do sobích kožešin, donutili je sednout si na narty (sáně) a pohovořit na kameru! Hospodářka se všem tak líbila, až paní Něnka začala vyhrožovat, že ji odveze do tundry. A všichni jsme se velice polekali. Nástěnkářka pak ve své neohrabanosti porušila všechny čumí zákazy (přešla přes posvátné hrnce, vešla do části, kam ženy nesmějí atd.), bylo jí však velkoryse odpuštěno.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nás samozřejmě nejvíc zajímala expozice k stavbě č. 501 – fotografie, nalezené předměty, nikde však žádný vysvětlující text (popisky pod exponáty nepočítám). Zřejmě vše odříkává průvodkyně, kterou se nám snažili vnutit a my ji zdvořile a s úsměvem odmítli. I když, možná jsme to měli přetrpět a vyslechnout si místní interpretaci. Chlapci z RGS (Ruské geografické společnosti) se totiž jakékoliv interpretaci brání a bojí se jí jako čert kříže. Pořád melou cosi o nejednoznačnosti, o radikálech... Chápeme, že nemá smysl se s nimi přít, RGS je ohromná organizace (s velkou tradicí a státní podporou – jedním z členů je i Vladimir Putin), která opatrně přešlapuje před novodobými dějinami země a vyčkává na další pokyny (no dobře, možná, že historii není možné jasně interpretovat, ale jasně pojmenovat snad ano!). A do toho nás redaktorka Nadym TV nutí opakovat fráze o tom, že tuto etapu dějin SSSR není možné zamlčovat, naopak, musí se o ní mluvit, nesmíme zapomenout... Nebylo to moc příjemné.

 

 

 

 

 

 

 

Na druhou stranu zde působíme opravdu jako strašní exoti. Všichni jsou k nám strašně milí, pro mnohé to bylo vůbec první setkání s cizinci v životě (a ti divní inostranci ještě k tomu mluví jejich jazykem!!!!).

 

 

Stále je celkem teplo (-2 až -4 stupně C), z čehož jsme mírně nervózní, slibovali jsme vám (i sobě) přece dvacetistupňové mrazy! Chvíli se potíme v našich specoděvech, chvíli se zase marně chráníme před šíleným větrem (možná tu kupoli měli opravdu postavit)...

 

 

Ve městě žijí lidé různých národností a tedy i různého vyznání. Navštívili jsme mešitu, pravoslavný chrám a viděli jsme i místo na řece, kde probíhají křty baptistů.

 

 

 

 

 

Je to dáno zřejmě drsnými podmínkami na ruském severu, že se lidé nějak více stmelují, starají o své město (ovšem společné prostory v činžácích vypadají i voní klasicky odpudivě), na jaře všichni dobrovolně uklízejí odpad, který se v zimě nahromadil a ukrýval pod sněhem, v zimě (která trvá většinu roku) není problém s odklízením sněhu. Velice hezky se věnují i dětem – nejrůznější domy “dětského tvorčestva”. Vědí, že žijí odříznutí od dalších měst (do Salechardu se mnozí ani nepodívají, letenka je velmi drahá a po zimniku si všichni netroufnou) a že si musejí být takřka soběstační.

Není to asi úplně nejbohatší město, ale vše tu má pod palcem Gazprom a ten se stará – staví hotely, banky, nové budovy... A ani ceny potravin a jiného zboží nejsou nijak závratně vysoké (otázka je, jaké jsou zde výplaty).

 

 

 

Jaký je to krásný zvyk, dojímali jsme se před činžovními domy popsanými děkovnými vzkazy (Světo, děkuji ti za Alexandra! Ludmilo, miluji te a dekuji!). Už se nepíše kam a na jak dlouho na vojnu, ale děkuje se manželkám za porod dítěte. Tož pak nám vysvětlili, že to není zvyk, ale že přímo naproti těchto dvou činžáků stojí porodnice. Zprvu nápisy zamalovávali, ale nakonec rezignovali a stěna díků zůstává.

 

 

Jak už jsem psala, větší část dne a podstatnou část večera a noci trávíme v bytě u šéfa nadymské pobočky RGS Igora. Igor plus Igor-chudožnik plus Sergej se nám opravdu věnují, zařizují vezděchod, všechny ty návštěvy muzeí. Máme co dělat, abychom urvali aspoň pár hodin denně pro sebe, resp. pro vlastní poznávání města bez průvodců, kteří sice všechno vědí, všude vás zavezou, ale to není ono!

 

Večer v bytě pravidelně bohatě večeříme, pánové nám ukazují fotografie z jejich fantastické cesty po celém úseku mrtvé trati z Nadymu do Salechardu. Opravdu ušli za 40 dnů (konec srpna – začátek října) nějakých 540 kilometrů, překonávali říčky, bažiny, polozbořené mosty a jiné nebezpečné úseky, nocovali jen pár metrů od chrupkající medvědí rodinky, zažili nálety komárů, ale i první sníh, a cestou fotografovali a jinak dokumentovali pozůstatky železnice a lágrů. Materiály postupně zpracovávají, tak uvidíme, co se z toho vyloupne. Jen je škoda, že třeba nekonzultují s historiky, většinou se pouze domnívají, že by něco mohlo být tak a tak, aniž by si nastudovali materiály o životě vězňů v lágrech, o tom šíleném systému, dohledali si při troše dobré vůle dostupné informace atd. A opět jsem u nechuti věci jasně pojmenovat, zasadit do širšího kontextu.

 

Jiné rozličné fotografie: