Igarka

byla postaven takřka na zelené louce v roce 1929 díky rozrůstající se těžbě dřeva v okolí. Dřevo bylo významným vývozním artiklem a kvůli jeho transportu byl v Igarce postaven námořní přístav (mimochodem jeden z nejvíce položených námořních přístavů ve vnitrozemí).

Zobrazit místo Mrtvá trať na větší mapě

Vzhledem k umístění Igarky (asi 100 km za polárním kruhem v neobydlené části tajgy) většinu obyvatel tvořili vyhnanci či bývalí vězni z lágrů, kteří buď měli zákaz pobytu ve velkých městech, nebo prostě zůstali v místech výkonu trestu. Tito lidé vlastně město vybudovali a tvořili většinu obyvatelstva.

Ještě na začátku 90. let ve městě žilo 17 tisíc obyvatel, po zavření a požáru lesních a rybích závodů začali lidé z města odcházet a dnes jich zde žije necelých 7 tisíc. Nejvíce obyvatel měla Igarka koncem 30. let – 24 tisíc. Úbytek obyvatelstva se výrazně projevil i na životě ve městě, zavřela se spousta škol, omezila se zdravotní péče, a zbytek obyvatel se jakoby ztrácí v těch rozlehlých prostorech. Město chátrá, nejsou peníze na jeho údržbu, řada dřevěných staveb ze 30.let, které byly z architektonického hlediska velmi progresivní (futuristické stavby), shořela.

Zcela unikátní institucí (jedinou na světě) v Igarce je Muzeum věčně zmrzlé půdy, nebo-li muzeum permafrostu. Zde jsou zachovány a zkoumány vrstvy země staré několik tisíc let. V roce 1936 byla vybudována nejprve vědecká laboratoř pro výzkum věčně zmrzlé půdy (dřevěné baráčky v nichž jsou dnes umístěny exponáty), samotné muzeum bylo založeno v roce 1965. Jeho ředitelkou je dnes Marija Mišečkina, která se aktivně věnuje i Mrtvé trati. Hlavní expozice muzea se nachází v hloubce 7-14 metrů. Jsou tu k vidění například kusy ledů staré několik tisíc let. Další expozice jsou věnovány fauně a flóře severu, dobývání Severu, nebo původním sibiřským národům.

Právě díky ředitelce Mariji Mišečkině nechybí ani expozice věnovaná Mrtvé trati, konkrétně úseku 503, který začínal přímo v Igarce. Vedle autentických dokumentů, dobových fotografií, map a předmětů denní potřeby v lágrech, značnou část tvoří výstava věnovaná divadelní činnosti v táborech. Skicy kostýmů a scén, fotografie z jednotlivých představení, ale i ilustrace s výjevy z táborového života od akademického malíře Igora Maslova a vzpomínky bývalé táborové herečky, vše na velmi vysoké profesionální úrovni, na kterou by mohla být pyšná nejedna "svobodná" divadelní scéna.

V okolí Igarky jsou tu a tam stopy po bývalé železnici a táborech, ale naprostá většina této pozůstalosti byla už dávno rozebrána, rozkradena (na stavební materiál), nebo jednoduše podlehla vlivům času a přírody.