Násep

2009 (expedice 503)

Násep, respektive zbytky železničního tělesa, je po celé délce, kterou jsme prošli, jasně patrný. V okolí Jermakova se změnil spíš v lesní cestu, kterou občas využívá rybář Kazancev se svým traktorem (v zimě se sněžným skútrem), a po níž dříve jezdily také vezděchody geologů, kteří zde prováděli průzkumy. Kolejnice byly na hlavním náspu vytrhány (snad v 60. letech pro potřeby kombinátu v Norilsku), tudíž jsou místy patrné vyjeté koleje od pásových vozidel a pneumatik. Kvůli pohybům věčně zmrzlé půdy je těleso značně nestabilní, což se projevuje především jeho zvlněním. Na některých úsecích jde cesta v poměrně příkrých terénních vlnách - 20 metrů z kopce, 20 metrů do kopce. Jen stěží lze uvěřit, že byl násep kdysi rovný jako pravítko.

Těleso je sice povětšinou jasně patrné, avšak místy jen obtížně průchozí. Největším problémem je porost. Ten sice není tak hustý jako v okolní tajze – podloží zřejmě bude štěrkové s menším obsahem zeminy (ovšem v průběhu let se to díky nánosům mění) a v minulých letech občas po náspu projelo nějaké vozidlo. Přesto na některých úsecích rostou mladé listnaté stromky, případně se ze stran nad těleso sklání větve okolo rostoucích stromů (v okolí Jermakova jsou tyto větve usekané Kazancevem). Tento nepříjemný porost jsme zdolávali pomocí dvou mačet, které nám pochod značně zrychlovaly. Místy jsme si doslova prosekávali pěšinku.

Dalším problémem je rozmoklé podloží. Bažinatí tajga a tundra okolo tělesa se díky nestabilitě permafrostu na některých místech rozšiřuje a pohlcuje i těleso, v extrémních případech se těleso ztrácí a místo něj je kus močálu. V několika případech jsme museli rozmočený násep obcházet, stačilo však vždy poodejít pár desítek metrů do strany a jít maximálně 100-200 metrů podél po pevnějším podloží v tajze.

Je ovšem pravda, že nám přálo počasí. Bylo mnohadenní sucho a nepřetržitě svítilo slunce. Někde nás sice zdrželo prosekávání pěšinky, ale ani jednou nenastala situace, že bychom váhali, jak se dostat dál. Mnohem obtížnější byl pochod samotným lesem mimo násep (například cestou k trestnému lágru) – borůvčí, hluboké mechy, popadané větve a stromy – to vše tvoří terén, který je průchodný jen s velkou námahou a rychlostí cca 1 km/ hod. V takovém případě jsme se nemohli dočkat zarostlého náspu, který se nám v ten okamžik jevil jako nejschůdnější cesta. Cestu tam jsme měli rozvrženu do tří dnů (kvůli prozkoumávání lágrů a okolí tělesa). Nazpátek jsme cca 13 km od mostu přes Barabanichu do Jermakova i díky prosekané pěšince zvládli s plným nákladem ujít za necelé čtyři hodiny i s přestávkou.

Zcela jiná situace by ovšem byla nastala, pokud by několik dní pršelo. To by se pravděpodobně celé úseky tělesa přeměnily v neprůchodnou bažinu a jen těžko se dá odhadnout, zda by bylo možné takové močály obejít.

2011 (expedice 501)

V březnu 2011 jsme absolvovali jízdu podél náspu úseku č. 501 z Nadymu do Salechardu. Celou dobu jsme jeli "vezděchodem" (terénním transportérem) po tzv. zimniku, neboli zimní silnici. To je ruské specifikum, kdy v létě nesjízdné bažiny a tundru změní mráz a sníh v dostupnou krajinu. Za pomoci těžké techniky se uválcuje sníh a po vzniklé cestě mohou jezdit auta (spíše terénní a nákladní, osobní auta snadno zapadnou). Zimnik z Nadymu do Salechardu o délce 350 km vede cca 250 km právě přesně podél bývalé železnice, takže jsou po celou dobu krásně vidět pozůstatky kolejí, mostů a dalších připomínek železnice. Násep je patrný prakticky celou cestu, i když na mnoha místech již klesl prakticky na úroveň okolního terénu. Často je neuvěřitelně zprohýbaný a zvlněný v důsledků pohybů věčně zmrzlé půdy. V létě je cesta podél tohoto úseku železnice možná jen pěšky, a to s velkými problémy, nicméně několik ruských expedic ji absolvovalo.

V následující fotogalerii jsou fotografie z obou expedic (zimní fotky z úseku 501 Nadym - Salechard, letní pak dokumentují 18km úsek kolem Jermakova na úseku 503).